Když žena přijde o dítě, zhroutí se jí celý svět. Má pocit, že jejímu smutku nikdo nerozumí a že je se svým trápením sama. Role partnera je v té době klíčová. On však mnohdy ženu nedokáže dostatečně podpořit proto, že se neumí do jejích pocitů vžít a nerozumí, proč se žena tolik trápí minulostí, nedokáže se od ní odpoutat a jít dál. Žena se tak cítí ještě víc izolovaná a marně hledá pomoc u kamarádek či známých, kteří často stejnou vlastní zkušenost nemají a nemusí se proto po takové události v ženině přítomnosti cítit dobře. Bojí se zeptat, jak se žena cítí, aby jí její trápení nepřipomněli, vyhýbají se hovorům o dětech a celé setkání tak může působit velké rozpaky. Někteří lidé si naopak ženin smutek vůbec neuvědomují a nevědomky jí tak dál zraňují například tím, že začnou o svých dětech nadšeně hovořit, kamarádky vesele oznámí, že čekají miminko nebo začnou  popisovat zážitky z prvního ultrazvuku. Všechny tyto okamžiky ženu hluboce zraňují a ani pro ni ani pro okolí není vůbec snadné najít takovou cestu, která by neohrozila dobře fungující vztahy. 

 

 

Proto vznikly tyto stránky. Setkáváme se zde my -  ženy, kterým osud připravil těžkou zkoušku, kterou se snažíme úspěšně složit. Pokud právě čtete tyto řádky, pak jste nejspíš sama poznala, jaké to je ztratit ten největší a nejcennější dar - svoje miminko.

 

Statistiky mluví poměrně jasně. Zhruba každé páté těhotenství končí potratem. Protože ale některá těhotenství končí aniž by žena zaznamenala, že je těhotná a krvácení spojené s potratem považuje za běžné menstruační krvácení, odhady se značně liší. Některé výzkumy uvádí, že potratem končí zhruba 10% těhotenství, ale jiné studie hovoří dokonce až 50%. To je tedy řeč čísel. Možná proto, že k potratům dochází tak často, považují se za věc téměř normální.  Ne jedna z nás určitě v ordinacích lékařů slyšela komentář typu: "Víte, kolik takových případů tady za týden máme?" nebo "To je normální, vždyť tu dnes nemáme jedinou rodičku, která by nepotratila!" Ale zajímají ženu v tu chvíli čísla? Opravdu to, co potřebuje slyšet, je zrovna věta: "Ale vždyť to taková katastrofa není, vždyť to byl teprve 10. týden!"? Lékařům jistě projdou denně pod rukama desítky žen, které neměly to štěstí a nepodařilo se jim donosit živé a zdravé miminko, ale to ještě není důvod k tomu její situaci bagatelizovat a mávnout nad tím rukou. Ženě to totiž vůbec nepomůže, jak si možná nejen lékaři, ale i známí, rodinní příslušníci nebo kolegové v práci mohou myslet. Žena potřebuje pochopení. Chce od ostatních slyšet, že jsou také smutní (i když nejspíš ne tak jako ona), chce mluvit o tom, co prožívá a mít pocit, že není sama.

 

 

Jedinou opravdovou útěchu ženě může přinést jen sdílení svého příběhu s někým, kdo ji skutečně dokáže pochopit. A to dokáže jedině žena, která prožila to, co ona. Pouze taková žena nebude její problém zlehčovat, ale bude trpělivě naslouchat a snažit se ženě předat svoje zkušenosti, podělit se s ní například o to, co jí může přinést úlevu, může jí doporučit vhodného psychologa, zajímavou četbu nebo odkazy na užitečné internetové stránky. To je cesta, jak vyhrát boj s pocitem odcizení,  prázdnoty a méněcennosti, jak se se svojí ztrátou vnitřně smířit, vyrovnat se s minulostí a začít hledět do budoucnosti.

 

Doufám, že tyto stránky nám všem pomohou najít správnou cestu a uvědomit si, že nejsme samy.